Tak již je to tady. Právě čtete první oficiální číslo fanzinu sci-fi klubu Radegast Kopřivnice. V předchozím, nultém předčísle, jsem vás vyzval k návrhům na jméno fanzinu. Nakonec jsme jej nazvali prostě RADEGAST. Článků se sešlo v krátké době dostatek, můžete si přečíst povídky Z domácí dílny a také o tom, kterak své díla a dílka nabízet vydavatelům, v našem případě Ikárii. Musím na tomto místě poděkovat panu Jiranovi (redaktor Ikárie pro českou tvorbu), který ja autorem článku a souhlasil s jeho otištěním v našem fanzinu.
Na úvod malá rekapitulace. koncem února jsme se poprvé sešli, v kině, na vynikajicím filmu Kontakt a netrvalo to ani týden a máme i místnost pro schůzky. Dohodli jsem se s místním DDM na dvou hodinách týdně za úhradu 50,- Kč (mírně inflačních) za osobu a rok. Scházíme se vždy ve čtvrtek od 17" do 19". pozor, nutné je přezouvati se!!!
-Randalf-
Dnes nabízíme:
 |
Parcon, porada a vůbec. Dnes na téma: Za kolik | ||||||
|
Již avizovaný článek Jaroslava Jirana kterak nabítet své texty Ikárii. | ||||||
|
V
rubrice Z
domácí dilny si můžete
přečíst další povídky našich členů.
|
|
Reportáž z jednoho zajímavého conu |
|
Povídání o Filadelfském experimentu |
Někteří vyjádřili
zájem o účast na Parconu, jiní (i když stejní) zájem
vyrazit na poradu. Jak jsem již předeslal minule, porada se
koná od 17. do 19.dubna v Šumperku. Cena ubytování je 120,-
Kč/ noc, cesta vlakem přijde na nějakých 92,- Kč. Na této
akci není zajištěno stravování! Takže bez krmení nás
vyjde výlet přijde na nějakých 242,- Kč na osobu a to
nepočítám taxi z nádraží na místo konání. Odhaduji
tento víkend na cca 800,- Kč, včetně stravy a dalších
konzumovatelných ingrediencí.
Nutno připočítat ještě náklady na zakoupení
kdejakých publikací, které se na poradách rovněž houfně
vyskytují… Přihlášky na poradu by měly být v IK 98/3.
Jízdní řád na poradu
| Pátek, 17.4.1998 | Neděle, 19.4.1998 | ||
| Kopřivnice | 12:14 | Šumperk | 11:25 |
| Studénka | 12:42/12:53 | Zábřeh n. M. | 11:44/11:50 |
| Zábřeh n. M. | 14:46/14:50 | Přerov | 13:00/13:14 |
| Šumperk | 15:09 | Studénka | 14:04/14:22 |
| Kopřivnice | 14:53 |
Akce finančně poněkud náročnější nás čeká začátkem prázdnin. Parcon. V Chotěboři. Já již zaplatil (a dokonce přeplatil) svou účast (i když to na prezenční listině na AmberZINE ještě nepostřehli). Vybral jsem si ubytování v internátu (noc 100Kč) a plné stravování. Se vstupným to činí celkem 751,- Kč. Cesta vyjde na 170,- Kč bez IC příplatku (tj. 1 ECU ~ 54,- Kč). Celkem to činí bez 1,- Kč rovných 1200,- Opět nepočítám další výdaje – knihy a další SF materiály, nadstandardní občerstvení apod. Počítám, že tento víkend přijde na 2500,-
-Randalf-
V této rubrice se můžete realizovat. Je určena pro vlastní tvorbu. Dnes máte možnost si přečíst tři povídky. Jedna je moje „vize“, další jsou prvními vlaštovkami tvorby ostatních členů. Dočkáme se ji jiných povídek? Skutečnost hovoří jasně, další povídky budou! A to je jen dobře.
-Randalf-
Sedím v lavici. NUDA. Právě se koná
hodina češtiny a spolužák u tabule se ze sebe snaží vydat
to nejlepší. NUDA. Za okny svítí slunce, jako by to mělo
být jeho poslední vystoupení. Jako by mělo už zítra
vybuchnout. NUDA.
Ještě štěstí, že mám ty papíry. Ne na hlavu, i
když si někteří lidé myslí, že by se ke mně hodily, ale
na zabíjení. Jo. Přesně tak. Povolení zabíjet. Pokud vím,
tak mimo mě je má pouze pár lidí.
Ale aby nedošlo k nějakým mýlkám, nemyslete si, že
na mojí povahu mají nějaký významnější vliv. To ne.
Využívám je jen v opravdu závažných situacích. Například
když je v ohrožení svět, nebo když mě někdo nasere. Nebo
když se nudím.
Sahám do své aktovky. Vytahuji předmět zabalený do bílého
plátna. Opatrně, téměř mazlivě, odkrývám kousek za
kouskem. Magnum ,45 dnes poprvé spatřuje sluneční světlo.
Sahám do své aktovky. Vytahuji malou krabičku. Je z
leštěného dřeva. Celá černá. Pomalu ji otvírám. Na
černém sametu leží šest malých podlouhlých předmětů. Na
každém z nich je něco vyryto. Je to pouze šest písmen. D U M
D U M.
Několik lidí ve třídě se začíná cítit divně.
Všichni mě sledují, někteří s obavami. Pomalu a důstojně
zasouvám jednotlivé náboje do zásobníku. Jedna,
dva, tři, čtyři, pět a šest.
Odkládám revolver na lavici.
Sahám do své aktovky. Vytahuji malou knížečku. Je
celá černá, pouze na čelní straně je zlatou barvou napsáno
“hříchy“. Otevřu ji, obrátím několik listů. Na
jednotlivých stránkách jsou vždy ve sloupci jména.
Jednotlivé řádky jsou svislými čarami rozděleny na dvacet
jedna sloupců. Dvacátá čára, ta předposlední, je jasně
červená. Za ní je už jenom jedno okýnko. Černě
orámované.
Jeden z řádků je už celý zaplněný. V černém
okýnku je včerejší datum.
Sahám do své aktovky. Ruka šátrá vteřinu, dvě,
tři, stále nic. Skrz stisknuté zuby ucedím několik kleteb.
Konečně. Vytahuji pravítko a tužku a pečlivě škrtám plně
obsazený řádek.
Znovu se podívám na jméno. Fajn kluk. Někdy.
Většinou namyšlený parchant. No co, může si za to sám.
Radši jednám rychle. Ať se netrápí.
Pevně uchopím zbraň. Rychle se otočím, zamířím a
mačkám spoušť. Dvakrát. BUM, BUM.
BOUCH, BOUCH.
Vypuká všeobecná panika. Jako obvykle.
Náboje, i ty vypálené pečlivě ukládám do krabičky,
kterou vzápětí schovávám. To samé dělám s revolverem
úhledně zabaleným do bílého plátna.
Vstanu, hodím aktovku na rameno a odcházím. Pochybuji
že bude pokračovat normální výuka.
Vždyť se to tu stalo poprvé. Můj poslední pohled
patří bývalému spolužákovi. Něco se ve mně pohne a já si
uvědomím, že to vždycky odnese nějaký nevinný člověk.
V tomto případě to budou uklízečky.
Ten divný pocit mě pronásledoval již
dlouho. Pocit, že něco není v pořádku. Ale co? Dlouho jsem s
tím lámal hlavu. Poslední týden rostla intenzita tohoto
pocitu téměř geometricky.
A pak to přišlo. Poslední výkřik techniky, osobní
komunikátor, přestal fungovat. Ne jen můj, ale všechny.
Durchem durch všechny. Více než osm miliard přístrojů
vypovědělo službu. Najednou.
Nebo téměř najednou, během jediného dne. Nemožné.
Způsobilo to všeobecný zmatek. Lidé si již zvykli na
stálý přísun informací a kontakt s okolím.
A nyní byli o tuto možnost připraveni. Zpět k
telefonu, faxu a Internetu. Jak zastaralé metody.
Řešení nepřineslo ani svolání vědecké rady při OSN.
Náhlé selhání nejmodernější technologie nebyl schopen
nikdo obstojně vysvětlit. Sabotáž ze strany výrobců byla
vyloučena, všichni dostupní teroristé měli jiné starosti
(právě budovali kolonii na Měsíci). Ale bylo nutno jednat,
neboť se začaly objevovat případy selhání zdraví. Abyste
tomu rozuměli, osobní komunikátor sledoval, mimo jiné, i
váš zdravotní stav a předával zprávy lékařům, aniž by
uživatel něco věděl. A nevědělo se daleko více,
například o stále kontrole pohybu.
Osobní komunikátor. Mikročip implantovaný za pravé
ucho a napojený na mozek. Měli ho téměř všichni. Osm a půl
miliardy lidí se nechávalo ráno centrálně budit. A najednou
stop. Zpět k budíkům. K těm pískajícím a rachotícím
krabičkám, které akorát překáží na nočním stolku a
ráno vzbudí všechny kolem s vyjímkou adresáta.
A můj pocit, že něco není v pořádku opět zesílil.
Vzniklý zmatek se uklidnil po několika dnech. Ne na dlouho.
Následující týden byly pozorovány vážné odchylky od
běžného stavu, zvláště v jaderné fyzice. Což sice
vysvětlilo nefunkčnost komunikátoru, založeného na principu
atomárních procesorů, ale přivodilo mnoho nových otázek.
Fyzikální zákony se stávaly pomalu historií a můj pocit se
stával jistotou. Něco skutečně není v pořádku!
Možné vysvětlení přinesli překvapivě astronomové.
Naše galaxie se při své pouti vesmírem dostala do jakéhosi
silového pole.
Další problém byl tedy jasný, jmenoval se polovodiče.
O vlastnostech N-pole, jak ho pojmenovali vědci, se stále nic
nevědělo.
Na podstatu onoho záhadného N-pole jsem přišel já. Zcela
náhodou a neúmyslně. Vlastně jsem tím i povýšil v
zaměstnání. Vedl jsem toho dne ostrou výměnu názoru se
svým šéfem. Zase si prosadil svou, i když to byla hrozná
blbost. Tak jsem ho poslal ke všem čertům. Nestačili jsme se
divit, když si v okamžiku pro něj skutečně přišli rohatí.
Dým, smrad a dva čerti jak malovaní. Šéfa uchopili a byli
pryč. V té chvíli jsem se přistihl asi metr na zemí. Volně
jsem se vznášel, asi proto, že jsme se dohadovali o
balónovém létání se zvířaty. No jak říkám, hrozná
blbost. I když ta prý také nadnáší.
Potvrzení mé zkušenosti na sebe nadalo dlouho čekat.
Znovu se sešli vědci z celého světa a pouze konstatovali
skutečnost, že spíše než fyzika platí magie. N-pole bylo
totiž nabito energií, která uvolnila cestu představám a
probudila v lidech skryté schopnosti. Ale to se nemělo stát.
Během týdne se populace zmenšila o polovinu, většinou těch
méně schopných. Věc osobní msty se stala novou kratochvíli
a otázkou prestiže metoda likvidace nepohodlného souseda. V
pekle bylo přeplněno, přibylo mnoho psů, potkanů, krys a
jiné havěti.
Neuplynul ani měsíc, kdy populace na Zemi dosáhla
úroveň počátku 20. století. Zůstali jen ti nejschopnější
mágové a lidé odolné magické energii.
Internet se zhroutil během měsíce, pak přestaly jezdit
i ta nejstarší auta. Narychlo zkonstruované parní stroje
nevydržely ani rok. Začátkem léta se zcela vytratila
elektřina.
Bylo 4. července 2109. Naše magická lóže mohla
konečně slavit skutečný Den nezávislosti...
Profesor Arnold byl starý mládenec,
řekněme tak trochu podivín, neměl žádné přátele a sám
se omezoval pouze na pohyb po své laboratoři. Byla to stará
bouda, ztrouchnivělá, poznamenaná červotočem stejně jako
byla poznamenána profesorova mysl jeho neúspěchy na poli
výzkumu a vývoje nových vynálezů. Z jeho čtyř set
převratných vynálezů fungoval pouze jeden a to drtič.
Drtič, ano tento vynález by se dal označit za již
objevený, ale profesor si to nepřipouštěl, ostatně použil
drtič již mnohokrát. Ve snaze vyrobit žárovku z vyhořelého
jaderného paliva či automatický hubič krys z ojetých
pneumatik se díky jeho cholerické povaze a naprosté zbrklosti
dostaly všechny nepovedené vynálezy do drtiče se slovy „to
se musí stát zrovna mně, že ten krám nefunguje ?!“ Pak se
jen ozval zvuk šíleného drtiče poháněného dvěma
leteckými motory, které snad pamatovaly nálet na Pearl Harbor,
a zvuk drceného vynálezu. Ano tento zvuk poskytoval profesorovi
až nelidské potěšení. Byla to však jen chabá náhražka za
hodiny a hodiny strávené nad bádáním a vynalézáním.
Jako každý správný starý mládenec i profesor Arnold
měl ve svém domku né příliš uklizeno a tak se stalo, že
jednoho dne, kdy se mu opět nepovedl experiment laserového
odpadkového koše a vraceje se do svého domku, se málem
přizabil, když uklouzl na flaškách válejících se všude
tam, kde jeho oko osm dioptrií v brýlích vyžadujíce
dohlédlo.
A v tento památný den si řekl: „A dost, takhle to
dál nejde, musím se oženit!“ S těmito slovy si na sebe
navlékl kožený kabát, do čela si narazil rozedranou hučku a
vyrazil na lov do místní seznamovací agentury AMOR^2 , aby
našel lásku svého srdce. A vybírat bylo z čeho, mezi vdavek
chtivými Ukrajinkami, polkami a Ruskami.
Když v tom uslyšel ten čarovný hlas. „Dobrý den, chtěla
bych se prostřednictvím vaší agentury vdát.“ Když se
otočil spatřil anděla a v tu chvíli na něj pohlédla i ona a
oba dobře věděli, že již není třeba využívat služeb
nějaké pochybné agentury. Svatba se konala následující den
a nutno dodat, že byla pouze formální.
Myrna, tak se jmenovala profesorova nastávající, se
točila kolem plotny, uklízela, zašívala a profesor v žáru
lásky zapomněl na nějaké výzkumy. A tak to šlo po dvanáct
let, dvanáct dlouhých let.
Za tu dobu povila Myrna profesorovi syna, pořídili si
vůz, neboť profesor si zajistil stabilní pracovní úvazek ve
firmě BURÁKY & Company, kde přisoloval nálev na slanou
pochoutku.
Jak syn rostl profesor zjišťoval, že není snadné
vychovávat dítě a byl s toho ve stavech, jež neměly daleko k
depresi. Myrna zjistila, že za poslední týden přestal chodit
do zaměstnání, že se pořád uzamyká v dílně a je čím
dál tím více zasmušilejší ze synovy probíhající puberty
a všeho s tím pramenícího.
Jednoho krásného dne, kdy Peter, tak se syn jmenoval,
opět neposlechl a neumyl po obědě nádobí a když ještě k
tomu Myrna zjistila, že synátor má čtverku z fyziky a
propadá z matematiky, profesor se neovládl a zaječel „On
nefunguje, on nefunguje!“ a strhl s sebou adolescenta. Myrna si
pomyslela, že už je načase aby syn poznal co je to otcovská
ruka.
Na chvíli se natáhla na kanape, když v tom se ozval ten
zvuk, jako někde tady bylo letadlo a chvíli na to šílený
jekot v němž poznala svého syna. Když vyběhla ven okamžitě
si uvědomila, že zvuk vychází z manželovy kůlny, která se
teď otřásala pod náporem vibrací. A pak najednou ticho. A
uslyšela profesora jak mumlá „To se musí stát zrovna mně,
že ten krám nefunguje.“ a pak šílený smích, který trval
snad věčnost...
Nyní následují dvě dosti podobné
povídky, ale od různých autorů. Je to dobrý příklad, že
podobný, popřípadě stejný, nápad, lze zpracovat několika
různými způsoby. Jedná se o krátké povídky, možná až
moc krátké... Nevadí. Nápad je věc jedna, délka dílka věc
druhá a zpracování věc třetí a domnívám se, že
nejdůležitější.
Přidám ještě věc čtvrtou, která je ve skutečnosti
nultá: je potřeba mít kvalitní inspiraci, například -
modré oči, blond, 90-60-90...ale to jsme již někde jinde.
-Randalf-
„Rozmístěte se vy dobytci, no tak
rychle! Držte huby a linie, ničte povrch systematicky
nevynechejte ani kousek, nebo vás stáhnu s kůže!“ řval
seržant celý brunátný v tváři. A dělal to tak vždycky i
když věděl, že velí skvělé partě zabijáků, protože v
sázce bylo mnoho, proti nim stáli dobří obránci a bylo jich
daleko více. Seržant jedním okem sledoval jak se podařilo 4.
rotě udělat průlom na okraji a zároveň viděl jak ze vzduchu
dosedaly další posily.
„Rozdělit se na můj povel teď !“ zavelel seržant
právě dosednuvšího výsadku, „a lup“, během několika
málo sekund byli z každého jednoho pěšáka pěšáci dva.
„Jo tohle je fakt bezva“, pomyslel si seržant, když viděl
jak se síly zdvojnásobily. „Makejte, makejte chlapi! Tohle
není cvičení. De nám vo kejháky, vy hovada! Nikoho
nešetřete, eliminujte každou cizí jednotku!“ ozývalo
odevšad, jak veleli důstojníci jednotlivým útočícím
skupinám. Pravě k seržantovi doběhl posel.
„Pane útok probíhá podle plánu ztráty na druhé
straně jsou velké, naši se drží a ztráty máme skoro
nulové, jejich experti nejsou schopni zacelit díry v systému,
které jsme způsobili, pane.“ Najednou se celý povrch začal
otřásat, vojáci s toho byli viditelně nesví, ale služebně
starší seržanti je ihned okřikli „Na co čumíte chcete
tady chcípnout?! Tohle je jenom reakce jejich systému ta nám
nemůže vadit. A nováčci rozdělte se, vystřídejte první
linie ať si odpočinou a rozdělí se. Hned!“ Jakmile
nastoupily čerstvé síly, okamžitě se to projevilo na
počtech zlikvidovaných nepřátel.
Obránci jasně podcenili elitní jednotky útočníků a
hlavně jejich množství a schopnost dělit se. „No a máme
vyhráno.“ pomyslel si seržant, „průnik do samotného
systému bude taky těžký oříšek, ale párkrát se
rozdělíme a bude to hotovka“. Kdy v tom dorazil zvěd
odněkud z druhé strany s hlášením.
„Pane, pane máme problém použili chemický útok ze
vzduchu. Peroxid, pane ztráty na obou stranách jsou
nepočitatelné, pane. To svinstvo se sem valí a bude tu během
chvilky.“ A skutečně najednou seržant viděl mohutnou vlnu
valící se a strhávající s sebou vojáky na obou stranách,
jejichž těla ihned rozleptávala se stoprocentní účinností.
„To je konec.“ pomyslel si seržant a to bylo to poslední co
mu blesklo hlavou...
Útok skončil, systém vyslal experty na zacelení děr,
které způsobili útočníci...
Mezitím někde pro ty malé agresivní vojáky v tak vzdáleném a přece tak blízkém světě...
SYSTÉM 1: „Aúúú to
štípe...“
SYSTÉM 2: „Ale no tak Jaroušku to musíš
vydržet, když ses odřel musíme ti bolínko vyčistit od
škaredých bakterií, které by ti chtěly ublížit.“
Velitel Vrral´l Kacht stál na místě, kde končila
hradba obřích stromů a přemýšlel. Před pěti dny byly
farmy rodu Kacht přepadeny bojovníky klanu Rudého spáru.
Právě včera došla potrava ve skladech a situace by byla velmi
špatná, kdyby před půlhodinou zvědové nepřinesli zprávu o
alternativním zdroji potravy. Proto byl teď tady. Ohlédl se na
své muže a po obvykle zcela nehybné tváři mu přelétl
náznak úsměvu. Jednotka pro zvláštní akce. Dvě stovky
těch nejlepších z nejlepších.
Polední slunce dopadalo na jejich lesklé, černé
hrudní pancíře a ve formě mihotavých záblesků se
odráželo do okolí. Znovu pohlédl dopředu. Na mírně
zvlněné a hustě zarostlé zemi se ve vzdálenost čtyřset
antů rozprostírala bílá plocha o rozměrech dvěstě na
dvěstě antů. Stály na ni dvoje sila a jedna stavba, kterou se
už dávno naučili identifikovat jako centrální sklady. Jako
vždy byly tvary budov cizí a nepochopitelné. Také hmota ze
které byly vyrobeny byla neznámá. Jako vždy vyrostly budovy v
průběhu několika málo minut. A jako vždy to nikdo neviděl.
Vrralův rod, rod Kacht, nebo spíše vědci rodu Kacht,
vyslovili několik zajímavých teorií týkající se
záhadného původu těchto podivných staveb. Ta, která se
setkávala s největším ohlasem, mluvila o neznáme rase, na
daleko vyšším stupni vývoje, která vždy vyslala několik
obřích tvorů (Guardianů). Ti vždy vystavěli plochu podobnou
této a po určité době vše většinou zmizelo.
Vědci vedli sáhodlouhé spory o účelu. Někteří
tvrdili že se jedná o výzkumné stanice, jiní zase, že to
jsou krátkodobé sklady, a jiné teorie byly ještě
šílenější. Ale ať už byly jakkoliv záhadné, faktem
zůstávalo, že v drtivé většině případů se zde
nacházela potrava. Strava to byla zvláštní, měla divnou
pachuť, ale v nejhorších případech, jako například teď,
mohla zachránit.
Z úvah ho vytrhl návrat zvědů. Situace vypadala
dobře. Ve vzdálenost dvou tisíc antů nebyl jediný Guardian.
Vrral vydal povel a dvě stovky šestinohých bojovníků se
rozběhly daným směrem.
Jednotka dorazila na plochu, kde se jednotliví vojáci
automaticky rozběhli za svými předem danými úkoly. Vrral
stál se svou, pouze jemu podřízenou, desetičlennou četou
uprostřed tohoto hemžení a koordinoval útok. Ozvalo se
zapraskání. Ze sluchátek bylo slyšet zděšený
pozorovatelův hlas:
“Dva, ne tři Gurdiani ze severu! Rychle se blíží!“
Velitel ještě stihl zavelet: “Ústup!“ a pak ho i s jeho
osobní stráží zašlápla botaska o rozměrech dvacet pět na
dvanáct antů.
Právě jste dočetli naše první povídky. Doufám, že se alespoň trochu líbily a taky předpokládám, že sdělíte autorům své připomínky k právě dočteným textům. Jnem tak se můžete dočkat lepších textů, které vám přinesou skutečný „kulturní“ zážitek :-)))
Moon, © MartAgency. Již potřetí se
sešli všichni příznivci a obdivovatelé fantastické
myšlenky a nadvědecké projekce na MarsConu, který se již
podruhé konal na Velkém Měsíci. Vzpomínalo se hlavně na
rodnou planetu, kde stále působí jakési stroje,
přilétnuvší odněkud z prostoru, pravděpodobně z planety,
na jejímž satelitu se tohle setkání konalo. Tento problém by
ostatně hlavní náplní conu.
Z dalšího programu vybíráme: udělování cen akademiků,
Velkou projekci za účasti více než tisíce bratrů a
finální odlet mladších bratrů na průzkum rodné planety.
K rozhovoru jsme si pozvali několik významných hostů setkání. Na pocity při kontaktu s cizím strojem jsme se zeptali prvního z průzkumníků, kteří se dostali na místo dopadu Sondy 1. Pozor první otázka pro čtenáře: jak se tento bratr průzkumník jmenuje?
Redaktor TenTam: Řídil jste
průzkumnou akci a byl jste první, kdo měl možnost spatřit Sondu
po dopadu na mateřskou planetu. Co předcházelo této
události?
Průzkumník XY: Již předem jsme věděli, že se
k nám blíží z prostoru cizí, neznámé těleso. Oblast
předpokládaného dopadu jsme vyklidili a zmobilizovali všechny
bojové bratry. Byli jsme připraveni na veškeré eventuality.
Poněkud nás zaskočilo, když těleso namísto srážky s
planetou začalo kolem ní kroužit. Po krátké době se
rozdělilo na dva kusy, z nichž jeden dopadl do oblasti ... (to
je druhá otázka pro čtenáře: kam dopadla Sonda 1?), tedy
do míst, ve kterých jsme to vůbec neočekávali. Bylo nutné
bleskově evakuovat mnoho bratří. Naštěstí se tato příhoda
obešla bez zranění. Pak jsme jen sledovali dopad.
Redaktor TenTam: Jak dopad probíhal a co vás
napadlo při tom pohledu?
Průzkumník XY: Původní předpoklad, že se
jedná o zbloudilý asteroid se ukázala jako mylná ve chvíli,
kdy objekt změnil dráhu letu a poté se rozdělil. Očekávali
jsme tedy neznámý objekt. Když se objevil na obloze, vypadal
jako Studený v první čtvrti a postupně se zvětšoval až na
zdánlivou velikost Hrozného v novu. Pak se nad ním rozevřelo
něco, co bych definoval velkou solární plachtu spojenou
tenkými vazbami. Po chvíli, nedaleko povrchu se i tato
rekvizita oddělila a Sonda dopadla v oblaku prachu.
Vypadalo jako malý výbuch sopky. Pak jsme to uviděli. Hromada
kovu, zjevně uměle zpracovaného(!) do zcela nepochopitelných
tvarů a dosti pochybně zbarvená. Usoudil jsem, že by se mohlo
jednat o cizí výzkumný modul. I když se podivuji, že
inteligentní bytosti spoléhají na stroje. Vždyť vyslat na
průzkum myšlenku je tak jednoduché.
Redaktor TenTam: Pak následoval již mnohdy
popisovaný Úder. Jak vám při tom bylo?
Průzkumník XY: Již při přibližování tělesa
jsem pociťoval přítomnost vysokofrekvenčního modulovaného
pole. Chvíli po dopadu intenzita tohoto pole prudce vzrostla,
což způsobilo omámení a bezvědomí operační jednotky,
jíž jsem byl členem, v blízkosti Sondy. Naštěstí
pro nás, intenzita pole postupně klesala a po několika cyklech
přestalo působit téměř úplně. Bylo mi podivně. Nebyl jsem
schopen se zorientovat, byl jsem zmatený. Trvalo dlouho, než se
všichni zúčastnění dostali zpět na normál.
Redaktor TenTam: Nelze zapomenout ani na vaše
zásluhy při objasnění tohoto efektu, Úderu. Jak se vám
podařilo lokalizovat centrum tohoto pole?
Průzkumník XY: Naše skupina průzkumníků
získala při prvním kontaktu i jisté poznatky o podstatě
onoho pole, které způsobuje Úder. Protože se jedná o dosti
nebezpečné pole, zapojili jsme se do vyhledání zdroje
okamžitě po uzdravení z prvního Úderu. Jedním z
nebližších zdrojů je naše hvězda, jenže ta nevysílá
modulované pole. Po krátké době jsme našli skutečný zdroj.
Je to třetí planeta, planeta Bytostí. Již v minulosti
jsme tam podnikali průzkumné výpravy, ale nikde v záznamech
nebyla zmínka o modulovaném poli, které je pro nás tak
nebezpečné. Je to naše chyba, že jsme jim nevěnovali
pozornost, ale vůbec nikdo nepřepokládal, že se během
několika málo stovek oběhů vypracují na úroveň, kdy pro
ně nebude problém vyvinout tak účinné zbraně hromadné
likvidace. Bylo nutné najít místo, kam jejich záření
nedopadalo.
Redaktor TenTam: To se nakonec podařilo. Je
pravda, že to místo bylo nalezeno spíše náhodou?
Průzkumník XY: Ano, to je pravda. Sledovali jsme
pravidelné výkyvy v intenzitě pole. Jeho síla znatelně
poklesla, i když Naše planeta i planeta Bytostí byly na
stejné straně Hvězdy. Opakovalo se to pravidelně a tak jsme
hledali příčinu a našli jme i několik nepříjemných
důsledků. Jako nejzávažnější se jevila skutečnost, že
pravidelné nárusty intenzity pole mají vliv na vývoj celé
naší společnosti. Ale to sami dobře víte. Po dlouhém a
nepříjemném bádání jsme našli příčinu. Je jím Velký
měsíc, satelit planety Bytostí. Co nás však
překvapilo, a to velice mile, byla skutečnost, že tento
měsíc je stéle jednou stranou obrácen do prostoru. A to bylo
to místo které jsme hledali. Zde žádné pole nepůsobí,
pokud nepočítáme ty velice slabé zbytky. Díky tomuto
poznatku se dnes můžeme sejít beze strachu a obav o sebe a
své blízké.
Redaktor TenTam: Děkuji za rozhovor.
Víte jak se hlavou proráží stěna. Pokud ne, určitě by vám o to pověděli lidé, kteří se zabývají fenoménem Filadelfského experimentu. Všude je dostatek indicií, které jasně prokazují, že se něco stalo, ale oficiální a odpovědná místa mlčí či tvrdí že se nic takového neudálo. No, to je Amerika.
O co tedy šlo? V roce 1943, konkrétně 12. srpna zmizel z filadelfského přístavu mnohatunový torpédoborec Eldridge. Skutečně zmizel a to doslova. Ve stelnou chvíli se objevil v Norfolku, aby se poté vrátil zpět. Tolik všeobecně známá fakta. Co je však známo méně je celé pozadí této události.
Americké námořnictvo zaměstnávalo (a stále
zaměstnává) význačné vědce, ve snaze zdokonalit bojové
vraždící technologie. Jednou takovou technologií byla i
neviditelnost bojových prostředků, v tomto případě lodí.
Celé snažení vyvrcholilo právně v srpnu 1943 pokusem s
torpédoborcem Eldridge. Jednalo se skutečně o velkolepý
projekt, na němž se podílel i Albert Einstein. Celý projekt
měl být údajně postaven na jedné nedokončené teorii z roku
1927. Kdo byl jejím autorem je sporné, jisté však je, že v
té době se již na projektu podílel i fenomenální Nikola
Tesla. Právě jeho osoba je záhadou celého projektu. Je
známo, že některé Teslovy vynálezy znatelně předběhly
svoji dobu, při úvaze o "zmrzlé energii" vskutku
mrazí v zádech. V poslední době se stále více hovoří o
jeho mimozemském původu, či alespoň znalostech.
Mimo to se i dosti hovoří o souvislostech mezi Filadelfským
experimentem a UFO. Předně si musíme uvědomit, že někteří
publicisté označují za UFO vše, čemu nerozumí nebo vše co
by tak mohlo vypadat. Většinou jim jde hlavně o popularitu a
odbyt jejich neodbytných výplodů. V tomto případě však jde
o konstatování, že mimozemská inteligence měla v pokusu
prsty. Ono se totiž nejedná pouze o již zmíněný
filadelfský experiment, ale i o několik dalších projektů, k
nimž se dostaneme dále. Nyní k samotnému experimentu.
Pomocí silného elektromagnetického pole se torpédoborec Eldridge stal neviditelným a přesunul se v prostoru. A to včetně posádky. Generátory vysoké energie byly umístěny přímo na lodi. Při experimentu mnozí z posádky záhadně zmizeli, jiní byli po návratu pevně "vpasováni" do paluby, přičemž jejich tělo volně prolnulo z ocelovou konstrukcí. Ti kteří přežili bez fyzického poškození, často mizeli a znovu se objevovali. Tuto skutečnost popisuje i článek z novin o podivné hospodské rvačce, při níž se dva hosté doslova "vypařili". Mnozí z posádky následkem těchto příhod nakonec volili sebevraždu. Z celé posádky žijí snad jen dva poslední členové, přičemž jeden z nich je dosti záhadnou postavou celého projektu (a nejen tohoto projektu). Jmenoval se Al Bielek. Následky pokusu byly strašné. K vytvoření silového pole byly použity čtyři generátory magnetického pole osazené Teslovými cívkami (kónický tvar, napájení pulzními generátory o velmi nízké frekvenci). Použity byly čtyři vysokofrekvenční vysílače (každý o výkonu 2 MW, impulsně modulované na 10% výkonu). Ekvivalentní pulzní síla je 80 MW, anténa byla přímo na lodním stožáru. Nikdo, snad kromě Tesly, neuvažoval o následcích působení tak intenzívního pole na lidský organizmus. Zde je na místě vzpomenout Al Bieleka. Ten se zúčastnil experimentu jako námořník Edward Cameron, který žil až do roku 1947. A zde začíná jeho příběh.
Projekt, jehož byl filadelfský experiment součástí, byl znovu otevřen v roce 1947, vedením byl pověřen John von Newmann, a dostal za úkol zjistit, kde se stala chyba. Zjistili, že každá bytost má své časové zámky, které vás drží v daných místech čtvrtého rozměru - času. Tyto zámky způsobují běžné plynutí vašeho času. A právě silové pole o velké intenzitě použité při pokusu tyto zámky odemklo, či spíše rozbilo a to bylo důsledkem hrůzných průvodních efektů. To vedlo k nové teorii, kterou však byl problém realizovat při stávajícím stavu technologií. Vedoucí projektu von Newmann došel k závěru, že pro vyhodnocení a řízení celého procesu potřebuje počítač. A tak se roku 1951 narodil počítač (říká vám něco pojem "von Newmannovo schéma počítače"). Al Bielek jako E. Cameron měl v době experimentu přístup k dosti choulostivým materiálům, například se podílel na projektu Manhattan. Když si dovolil kritiku na adresu některých tajných projektů, byl v roce 1947 zatčen a převezen do pevnosti Fort Hero v Montauku. A odtud poslán do roku 1983! Prostě si ho z budoucnosti přitáhli. V Montauku roku 1983 mu by vymyt mozek a poté byl poslán zpět do minulosti coby jednoroční dítě. Tak přišel Edward Cameron ke jménu Alfred (Al) Bielek. Je záhadou, proč nebyl Cameron odstraněn stejně, jako mnoho jiných "nepohodlných", což je v USA dobrým zvykem. Možná že právě z důvodu rozbitých časových zámků.
V roce 1953 se pokus opakoval s jinou lodí a
posádkou. Byl naprosto úspěšný. Ale to již v rámci jiného
projektu, projektu Phoneix, který se mimo jiné zabýval i
mimosmyslovým jevům a podobným jevům „na rozhraní".
Klíčovou postavou zde byl opět John von Newmann, který
projekt vedl. Sídlem projektu byl Montaunk, stará vojenská
základna přebudována na moderní výzkumné pracoviště.
Vybavení bylo na nejvyšší možné úrovni. Zdánlivě by to
nyní mohlo vypadat, že se zabývám jiným problémem, ale opak
je pravdou. V případě filadelfského experimentu se
předpokládalo, že Eldrige bude pouze rotovat v časovém poli,
čímž se docílí neviditelnosti. To, že loď bude cestovat
časem přes hyperprostor nikdo nepředvídal. Jedním z cílů
projektu Phoneix tedy bylo i využití a „zkrocení"
tohoto jevu. Tím vším prochází „biorytmus Země",
který měl vrcholy 12.srpna 1943, 1963 a 1983. A právě v srpnu
1983 došlo k události, o níž USA raději mlčí.
Ještě 22.července 1983 byl projekt Phoneix v Montaunk mimo
provoz. Prvního srpna přišel znenadání rozkaz k najetí
plného provozu a udržování24 hodinového chodu.
12.srpna došlo k synchronizaci mezi filadelfským
experimentem (1943) a projektem Phoneix (1983). Zde došlo k
záhadné události. V Montauku se zjevila příšera ve stylu
sněžného muže (dle svědků byl velký 3,5 - 9 m, svědectví
se rozcházejí). Zrůda bořila domy a likvidovala okolí
základny. Bylo jasné, že jeho existenci má na svědomí
probíhající projekt Phoneix. Jediným řešením tedy bylo
vypnout celé zařízení, což ale nevedlo k cílenému efektu.
Stroj pracoval dále, přestože mu byl přerušen přívod
energie. Před touto variantou varoval sám Einstein:
„Jestliže stvoříte
vysoce komplikovaný stroj a dáte mu dostatek energie, stane se
sám inteligentním."
Nezbylo nic, než zničit centrum celého dění, počítač
projektu. Ten byl rozřezán a to byl konec projektu Phoneix. Po
dobu zapojení v srpnu 1983 byl projekt schopen kontaktu s
minulostí i budoucností. Co se tehdy stalo se již
pravděpodobně nikdo nedozví. Skutečností zůstává 40 let
velký otvor v hyperprostoru mezi 12.srpnem 1943 a 12.srpnem
1983. Touto „dírou" se k nám dostalo velké množství
mimozemských bytostí a jejich techniky. Kdo měl z této akce
přínos je celkem jasné. Na jedné straně mimozemské entity,
které se tak snadno dostaly na Zemi a na straně druhé vláda
USA, která s nimi uzavřela pakt a získala nové technologie
výměnou za...? Zdali se jedná o entitu přátelskou či
nepřátelskou nám sdělí budoucnost, každopádně jsou známy
i indicie, nasvědčující jejich účastí v projektu Phoneix a
možná i ve filadelfském experimentu. Co tím sledovali?
Zajímavé je, že u obou projektů byl přítomen von Newmann a Al Bielek, přičemž druhý jmenovaný se přesunul časem, aniž by tušil, že je ve vedlejší místnosti ještě jednou. Sice jako jiná osoba, ale stejné vědomí. Vedoucí projektu von Newmann si však byl vědom určité nebezpečnosti situace a obě osoby nechal pečlivě střežit. Nikdo totiž nemohl vědět, jak by jejich případné setkání mohlo dopadnout. Velice zajímavé je svědectví Al Bieleka o okolnostech obou projektů. Na otázku, zda se projektu (Phoneix) zapojili i mimozemšťané odpovídá zcela jasně.
Cituji: Ano. Mimozemšťané se experimentu Phoneix účastnili od počátku třetí fáze v Montauku. Projekt Phoneix zamýšlel využít princip časového tunelu pro cesty do vesmíru, návštěvu Marsu, Měsíce a ostatních planet sluneční soustavy, stejně jako dalších částí naší galaxie. Potřebovali jsme pomoc mimozemšťanů, abychom to vše pochopili, a věřte mi, dosáhli jsme cílů. ... Operace řídily bytosti z konfederace Orion. Pak zde byly malé šedivé bytosti, které dodaly technologii. Byly tam také bytosti z Antaresu, což jsou humanoidní mimozemšťané k nerozeznání od běžných lidí.
Na toto téma natočila v roce 1984 firma EMI Thorn film „Filadelfský experiment," který vřele doporučuji k shlédnutí (je v půjčovnách v českém dabingu). Film sice nepopisuje věrně události experimentu, ale vystihuje podstatu. A to včetně přenosu Al Bieleka čase. Je také velice zajímavé, že těsně před premiérou filmu dostalo vedení EMI Thorn přípis od vlády USA, která sdělovala, že si nepřeje, aby film byl vůbec uveden do distribuce. Vedení EMI tento dopis ignorovalo. Teprve druhý podobný dopis vzali na vědomí a byl z toho soud, který film zakázal. EMI Thorn se odvolali a dosáhli úspěchu.
A nesmíme zapomenout na ještě jednu osobu, která má co do činění z filadelfským experimentem. Je jím, či spíše byl, dr. M. K. Jessup. Tento člověk se neúčastnil přímo experimentu, ale shromáždil o něm velké množství materiálů. Tím se stal pro vládu USA nepohodlným a byl odstraněn. Oficiálně tedy spáchal sebevraždu, ale tak dokonale, že to sám nemohl zvládnout. Jistou roli v to sehrály asi i svědectví tajemného Carlose Allendeho, jenž se měl experimentu zúčastnit a který podle oficiálních míst USA nikdy neexistoval. Dr. Jessup zemřel pravděpodobně proto, že se dopátral pravdy.
¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Pokud vás tento problém zajímá hlouběji, doporučuji vám knihu Filadelfský experiment, kterou vydalo nakladatelsví ETNA v roce 1996. Problematika je zde vskutku „rozpitvána" do detailu.
-Randalf-
Přejeme Vám příjemný
den.
SFK Radegast Kopřivnice, člen ČS fandomu.
Kontakt: Randalf - zakladatel
klubu a autor stránek.
